Cesta do Ruska

28.7. Pátek "Na cestě"
Po překonání všech nepříjemných administrativních překážek vyjíždíme s Mílou kolem 16 hodiny z Jablonce do Turnova odkud začínáme stopovat do Prahy, kde máme sraz se zbytkem výpravy. Provoz není nejsilnější a nám začíná docházet, že ta stovka za autobus navíc už by nás nevytrhla. Naštěstí po chvíli zastavuje auto. Než jsem stačil nahodit na záda 30 kilovou krysu tak málem ujelo. Zanedlouho odjíždí i Míla a v 19 hodin se opět scházíme na Hlavním nádraží. Ještě nákup jídla na cestu (k almaře na zádech přibyly dvě těžké igelitky) a už jen čekáme až všichni dorazí. Po 21 hodině je naše šestičlenná skupina ve složení Jarda Nebeský, Honza Pillvein, Zdeněk Velička, Míla Kohout, Dan Jirásko a Petr Dusil kompletní. Navíc z Benátek dorazili i Kolda s Petrou a Pavlínou, kteří mají namířeno na Slovensko.
Po krátkém hledání nalézáme naše kupé, ve kterém už sedí čtyři lidi a ani za nic ho nechtějí uvolnit. Po chvíli dohadování odchází aspoň dva chlapíci (za pivo). Holka s klukem z Polska zůstávají. No nevadí. Nakonec se nám povedla neuvěřitelná věc. Naskládalo se nás do kupé osm i s 30 až 40 kilovými batohy. Naštěstí si Dan občas odskočí ke svým známým ve vedlejším vagónu. Já taky na chvíli odcházím k Benátčanům odpočinou si od alkoholu (moc se mi to nepovedlo, dostal jsem koňak). Cestu si krátíme tetováním nešťastníků , kteří usnuli. Asi v 10 hodin přijíždíme do Michalovců.

29.7. Sobota "Ukrajina"
Nový den začínáme přesunem z vlakového na autobusové nádraží v Michalovcích a dále do Užgorodu, kam nás odváží prázdná Karosa. Spoje po zavedení víz asi moc vytížené nejsou, přesto stále jezdí poměrně často (cca po 1,5 až 2 hodinách).
Obávané hranice jsme absolvovali bez problémů. Dokonce jsme se vyhnuli i rentgenové prohlídce, protože se naše batohy nevešly ani do jejich největšího tunelu. Předtím nepřístupně se tvářící celnice se teď už s těžko skrývaným smíchem jen zeptala co vezeme a kolik máme dolarů.
Po příjezdu na nádraží v Užgorodu se na nás okamžitě vrhá hejno žebrajících dětí. Dan podléhá a dává jednomu z nich sušenky a to neměl dělat. Teď chce něco od každého z nás. Nejoblíbenější se u dětí stává Jarda, kterému se věší na nohy a prosí a škemrají.
Po výměně valut na vlak do Charkova (38 H) se po třech hodinách střídáme v procházkách po městě a v hlídání batohů spojenému s psychologickým nátlakem v podobě žebrajících dětí. Po pár hodinách si zvykáme a už nám ani nepřijde divné, když místní romský bos trhá kus překližky ze sedačky v čekárně a vyrábí si z ní párátko, že chlapík původem z Moravy nemůže už 40 let vycestovat mimo Ukrajinu, protože pracoval na kosmodromu Bajkonur a mohl by něco tajného prozradit a že nás starší "dáma" na vozíčku vyhání ze svého nočního místečka.
V čekárně setrváváme až do 22:30 kdy konečně přijíždí vlak do Charkova.

30.7. Neděle "Jedeme ve vlaku"
Cestování vlakem na Ukrajině a v Rusku je překvapivě velice pohodlné a podle mého názoru i bezpečné. Každý vagón má svého průvodčího (děžurnyj), který kontroluje lístky, pasy i dění ve vagónu..
Vagóny jsou nekuřácké, proto jdeme zkusit za 80 kopjejek (asi 6 Kč) zakoupené cigarety značky Prima na plošinu mezi vagóny. Nejsme zde sami a tak v momentě kdy si zapaluju svou první Primu mě nejblíže stojící Ukrajinec okřikne, zahodí ji se slovy "eto kanal" a místo ní mi nabízí Marlborku. Podobným způsobem se scéna několikrát za večer opakuje a tak jsem na svou první Primu musel počkat do pozdějších nočních hodin, kdy už bylo snazší ocitnout se na plošině bez společnosti domorodců. I když jsme všichni nekuřáci, naše kuřácké dýchánky jsou čím dál tím častější, protože na plošině panuje družná a veselá atmosféra .
Po extempore s Marlborkou nás pocit bohatých západních turistů rychle přešel a to zdaleka nebyl poslední případ, kdy jsme si připadali jako somráci.
Zbytek cestu do Charkova vyplňujeme kombinací spánku, jídla, pití čaje s vodkou a piva.

31.7. Pondělí "Begemontik"
Ráno v 5:45 přijíždíme do Charkova. Pomalu suneme z vlaku svoje batohy, když vidíme na vedlejším nástupišti stát rychlík Kavkaz, který jede až do Nalčiku. Odjíždí ale už za 5 minut. Nemáme koupené lístky a tak si říkáme, že to nestihneme. Ptáme se děžurné u nejbližšího vagónu jestli by to nešlo nějak zařídit. Ta nás odkazuje o pár vagónů dál. Děžurnyj ze začátku nasazuje cenu 50 $ za osobu. Vzhledem k časovému presu (vlak už se skoro rozjížděl) jsme ji dokázali srazit na 20 $ na osobu a to už se dá (myslím, že při dostatku času by šla cena srazit na 10 - 15 $).
Obchod je domluven a tak se smíšenými pocity nastupujeme do beznadějně zaplněného vagónu. Děžurnyj nás posílá až na druhý konec vagónu. To však s našimi batohy není zas tak jednoduché. Celý vagón je na nohou, takový individua už tady asi dlouho neviděli.
Nakonec se nám daří prodrat se až na konec, kde skládáme bágly. Sami se uchylujeme na plošinu a čekáme co bude dál. Přichází děžurnyj a chce peníze. Nabízíme nejdříve první polovinu teď a v Nalčiku druhou. O tom nechce ani slyšet a tak mu dáváme všechno. Situace nevypadá nejlíp. Ruské hranice se blíží a my nemáme místa.
V tom však přichází anděl strážný naší expedice asi 20 letý mladík Vitalij. Na brzkou ranní hodinu už je dost pod parou. Dává se s námi do řeči. Po nezbytné cigaretě nás vede do "svého kupé", kde sedí jeho kamarádi z vlaku, třicetiletý svérázný právník Roman a šedesátiletý Jura.
Mají plný stůl jídla a pití. Družba může vesele začít . Po ránu nás i naše hostitele alkohol a jídlo trošku zmáhá. Přichází děžurnyj s tím, že se uvolnila tři místa. Přesunujeme bágly a pokračujeme v družbě. Vlakem prochází prodavačka keramiky. Vitalij hned zvědavě obhlíží její tašku a kupuje nám na památku ukrutně kýčovitý popelník ve tvaru hrošíka. Hrošík - Begemontik (lingvista Zdeněk by namítl že Begemotik) se však později stává naším pečlivě opečovávaným maskotem.
V dopoledních hodinách se s Vitalijem loučíme a definitivně se přesunujeme na nová místa, kde začíná družba s dalšími pasažéry. Za hovoru se sympatickou Annou , jejími rodiči a studentem vojenské akademie Maximem jsme se přiblížili ke hranicím s Ruskem. Jedeme na jih a teplota neuvěřitelně stoupá. Navíc na hranicích stojíme víc jak hodinu. Ruští celníci na nás zkoušejí habaďůru s voucherem. Snažíme se jim vysvětlit, že máme víza a chceme celní prohlášení. Neochotně ho přinášejí, ale než ho stačíme vyplnit vlak se rozjíždí. Na zpáteční cestě ho po nás naštěstí nikdo nechtěl.
Připadáme si jak v sauně. Neosvěží nás ani pohled na Azovské moře kolem kterého projíždíme. Snažíme se na každé zastávce koupit pivo. Vlak má ale zpoždění, proto se ve chvíli kdy stojíme u stánku asi 50 metrů od vlaku už zase rozjíždí. Zdeněk na nás zběsile píská. Zděšeně sprintujeme k jedoucímu vlaku. Děžurnyj nás nechá naskočit a sám s naprostým klidem nastupuje poslední. Po několika zastávkách se pro nás naskakování do jedoucího vlaku stává nudnou rutinou. Pivo se nám daří koupit až v Rostově na Donu, kde teplota o půlnoci vyšplhala na 34 °C.
Děžurnyj, ke kterému jsme měli zpočátku nedůvěru se ukázal v dobrém světle a sehnal i zbytek slíbených míst a tak můžeme jít všichni spokojeně spát.

1.8. Úterý "Nalčik"
Asi v 7:30 se probouzíme v hlavním městě Kabardino-Balkarské republiky Nalčiku. Hned po vystoupení z vlaku se na nás jak vosy vrhají místní taxikáři s nabídkou odvozu do vesnice Bezingi za 50 $ na osobu. Marně se jim snažíme vysvětlit, že za 50 $ bychom tam neletěli ani letadlem.
Vydáváme se na úřad OVIR (registrace pobytu). Cestou se zastavujeme v bance. Ta je sice ještě zavřená, ale venku stojící šéf ochotně zařizuje výměnu valut. Navíc nás jeho dva kámoši vojáci odvážejí až k OVIRu.
Z OVIRu nás nejdříve posílají zaplatit poplatek do alpynistické organizace na druhém konci města. Mávneme si proto na autobus č. 2, kde se nás ujímá aktivní důchodce, a za 2 R jedeme nejdřív k pohraničníkům pro povolení do pohraniční oblasti. Děda to myslí dobře, ale nenechá si vysvětlit, že Dan už tady byl loni a přesně ví kde kasárna jsou a žene nás někam do horoucích pekel. Naštěstí to po chvíli vzdává.
S povolením od pohraničníků přejíždíme na druhý konec města, kde po nás v alpynistické organizaci chtějí poplatek 15 $. Ten se nám vůbec nechce zaplatit a tak čekáme na šéfa se kterým se chceme dohodnout. Poklidně čekáme na chodbě, když tu přichází nějaká aktivní baba a řve na nás ať si dáme batohy ven, přitom vůbec nikomu nepřekáží. Myslíme si svoje a babu ignorujeme. Naše neochota batohy přesunout babu tak rozčílila, že na nás poštvala všechny místní úředníky i policajty. Po ostré hádce znechuceně odcházíme bez zaplacení poplatku, který jsme nakonec stejně museli zaplatit v horolezeckém táboře Bezingi.
Odjíždíme zpátky na autobusové nádraží. Před odjezdem do vesnice bezingi ještě nakupujeme na místním skvělém trhu.
V 16:30 se bez lístku snažíme nacpat do malinkého autobusu. Za hlasitého komandování a organizování domorodci se nám to i s batohy daří. Jede s námi i horolezec Saša, který je v Bezingi už 14 dní a v Nalčiku si byl nechat vytrhnou zub. Plomby tady asi moc nefrčí, protože každý nad 30 let má aspoň jeden zlatý zub. Zpovídáme Sašu jak to chodí v Bezingi, když v tom autobus uprostřed pustiny zastavuje. Řidič začíná kasírovat (tady se těžko někdo sveze bez placení). Platíme 30 R za osobu i s batohy a pokračujeme do další vesnice, kde se do totálně nacpaného autobusu snaží nastoupit další čtyři lidi. Je to neuvěřitelné, ale nakonec se dovnitř dostali. Stojím sice na jedné noze, držím se jen jednou rukou, kterou kdybych se pustil zapadl bych mezi dvě babky sedící pode mnou, ale co je hlavní - jedeme.
Takhle nějak si představuju cestování v Indii. K naprosté dokonalosti chybí už jen lidi na střeše autobusu. Tento nedostatek je plně nahrazen divokým slalomem na okraji hluboké strže mezi stádem krav. Naštěstí nevidím dopředu, ale jen do strany.
Divokou jízdu jsme přežili a po 19 hodině vystupujeme na konečné ve vesnici Bezingi.
Do horolezeckého tábora Bezingi zbývá ještě asi 18 km. Za 550 R za nás a Sašu si najímáme Gruzavik. Začíná jízda jak na horské dráze s tím rozdílem, že na pouti jízda trvá pár minut. Po několika kilometrech auto zastavuje. Výměna svíčky dlouho netrvá. Pokračujeme dál. Pár kilometrů na to dochází nafta. Řidič se s kanystrem vydává někam do polí a za čtvrt hodiny se vrací s plným. Dojíždíme ke stanovišti pohraničníků. Kontrola probíhá hladce a už za tmy dojíždíme do tábora.
Seznamujeme se s ředitelem tábora, který nám nabízí nám servis za 15 $ na 14 dní (info o cestách, vybavení kempu …). Necháváme si čas na rozmyšlenou, že pár dní pobudeme a uvidíme.