Cesta domů

26.8. Sobota "Maroženaja milicia"
Ráno v 6 hodin přijíždíme do Rostova na Donu. U východu z nádraží nás zastavuje milice. Chtějí pasy. Asi dvacet minut je prověřují v přívěsu, který vypadá jako stánek se zmrzlinou a potom nás zvou dovnitř na prohlídku batohů. První jde Zdeněk. Prohlížejí jen igelitky a ptají se co vezeme. Po prohlídce Honzy a Dana nás propouštějí. Hned vedle budky jsou nástupiště autobusů. Jak tak zjišťujeme kam jedou, znovu přichází jeden policajt. Bere si stranou Honzu a chce po něm hašiš. Honza na něj překvapeně civí. Neúspěch policajta evidentně naštval a tak si nás pozval na novou prohlídku. Jdu první. V přívěsu asi 2 x 3 metry sedí v cele 2 x 1 metr dva vězni. Mě postupně policajti z batohu vytahují všechny věci, za neustálého nátlaku a otázek na hašiš. Zkoumají úplně všechno, čaj, cigarety, dokonce mi chtějí otevřít i foťák. Vyhazují oba vězně z cely a místo nich tam hází moje věci. Rychle balím, kontroluju věci a odcházím. V budce mě střídá Honza, který je naštěstí poslední. Čtyři idioti odjíždí a střídají je naštěstí rozumnější policajti, kteří nás propouštějí.
Kupujeme lístky na „električku“ („pasažirskij vlak“ lokálka na kratší vzdálenosti) do Taganrogu, blízko Ukrajinských hranic, kam přijíždíme po 4 hodinách absolvovaných „na stojáka". Do 18 hodiny čekáme na autobus do Ilovajsku. Čas si krátíme občasnými výpady na trh. Asi hodinu před odjezdem, kdy na nádraží zůstal sám Zdeněk, začal řidič autobusu plašit, že se musí okamžitě naložit batohy. Chudák Zdeněk je tam musí sám natahat. Samozřejmě, že odjíždíme se zpožděním, ale hodinu před odjezdem se mohli všichni zbláznit.
Asi ve 20 hodin (moskevského času) procitáme na Rusko - Ukrajinských hranicích. Kontrola probíhá až nečekaně hladce, čemuž vydatně pomáhá řidičovo popohánění celníků. Ve 21 hodin přijíždíme do Ilovajsku, kde kupujeme lístky na vlak až do Lvova.
Čekání nám opět krátí policejní prohlídka, tentokrát v Ukrajinském podání. Proti Rusům jsou to beránci. Nejdřív hrají drsňáky s teorií o tom, že jsme teroristi a nakonec se nám ještě omlouvají. Pospáváme v nádražní hale a ve 3 hodiny se přesunujeme na nástupiště. Připlétáme se do cesty nepříjemnému policajtovi, který nám pěkně zahrál na nervy. Do odjezdu zbývá pár minut a on dělá, že prověřuje. Marně se mu snažíme vysvětlit, že už jsme prověření až dost a na nástupišti nám stojí vlak. Myslím, že moc dobře ví co dělá. Jestli z nás chtěl vytáhnou nějaké peníze tak se mu to nepovedlo. Bylo to o fous, ale vlak jsme nakonec stihli a ve 3:07 odjíždíme. Jedeme v „kupjonom" vagónu (jiné lístky už nebyli), kde jsou sice kupátka uzavřená, ale místa je tu mnohem míň než v „plackartnom", nemá to tu správnou atmosféru a ještě je to dražší.

27.8. Neděle "Rybička"
Ráno až do 11 předstírám spánek, protože nemám náladu bavit se spolucestujícími (dva malí kluci s mámou). Pak, ale musím na záchod. Spolucestující toho hned využívají a prosí mě o výměnu místa s jejich dalším synem z vedlejšího kupé. „Polepšil“ jsem si. Teď jsem v kupé se třemi ženskými kolem 55 let. V kupé se proto radši moc nezdržuju.
Občas vyběhneme ven na nástupiště koupit něco k jídlu a pití. Sortiment už není tak bohatý jako v Rusku. Mícháme proto co se dá. Netknutá zůstala jen nepoživatelná sušená rybička.

28.8. Pondělí "Bratři Slováci"
Kolem 7 hodiny přijíždíme do Lvova. Přiblížení střední Evropě je znát. Nádraží se stylem hodně podobá pražskému Hlavnímu nádraží, pouze je o poznání menší a útulnější. Bez problémů kupujeme lístky do Užgorodu. Na trhu narychlo dokupujeme jídlo a vodku a v 8:45 odjíždíme.
Ve vagónu nejsou přesně určena místa (zvláštní obdoba „plackartnovo“ vagónu). Naštěstí přicházíme včas, kdy je ještě volno.
Za popíjení čaje, polívek a likéru namíchaného z kakaa, salka, cukru a jak jinak z vodky, přijíždíme do Užgorodu. Neohlížíme se napravo ani nalevo a spěcháme na autobusové nádraží. Setřásáme žebrající děti i nechápajícího taxikáře, který se s námi snaží udržet krok, ale po pár metrech svůj marný boj vzdává.
Máme opravdu štěstí, autobus do Michalovců jede za 15 minut. Stěhujeme se dovnitř a za zbylé drobné kupujeme jídlo a pití na cestu. Hranice projíždíme bez nejmenšího problému, řidič nad námi drží ochrannou ruku a celníci si s námi ještě vesele povídají. O litrech vodky v báglech nepadá ani slovo.
Kolem 18 hodiny vstupujeme do nádražní haly v Michalovcích. Štěstí se nás dnes opravdu drží. V 19:33 jede rychlík Laborec až do Prahy. Stíháme ještě pár slovenských točených piv v nádražní restauraci a natěšení na České pivo nastupujeme do moderního vlaku ČD. Vlak je to sice pěkný, všude samá fotobuňka a automatika, ale na spaní je mnohem pohodlnější starý Ruský vagón.
V Košicích je delší pauza a tak si jdeme zakouřit na nástupiště, protože nám je blbý kouřit v tak nóbl vlaku. Pro jistotu ještě kontrolujeme jestli na nástupišti není nějaká zákazová cedule. Není. Po několika tazích přicházejí dva milí a usměvaví policisté. Poprosí nás o doklady a adresy. Ochotně jim je poskytujeme. V tom nám s úsměvem sdělí, že podle zákona toho a toho se nesmí v uzavřených veřejných prostorech kouřit a dávají nám pokutu 500 Sk na osobu. Nevěříme svým očím a uším, myslíme si, že je to nějaký žert. Zvyklí z Ruska tvrdíme, že tolik peněz opravdu nemáme (opravdu je nemáme). Policajti jsou neoblomní. Chvíli se s nimi hádáme jak je to absurdní mluvit o stříškou přikrytém nástupišti jako o uzavřené místnosti, kde stejně nikdo komu by kouř mohl vadit není. Nakonec slevují na 100 Sk za všechny (samozřejmě do jejich kapsy). Ani teď nejsme ochotní zaplatit a proto policajti vyhrožují řešením přes ambasádu. My stále nereagujeme a tak odcházejí. To se musí stát zrovna nám, nekuřákům ! Jsme opravdu zvědaví co se z toho vyklube (samozřejmě z ambasády nic nepřišlo).
Přechod hranic se stává pouhou formalitou.

29.8. Úterý "Česká hospoda je Česká hospoda"
Abychom ušetřili, vystupujeme ve 2:00 v Českém Těšíně. Vyjednáváme skupinovou slevu (50%) a spíláme Jarkovi Nohavicovi za mystifikaci. Z Těšína rozhodně nejezdí vlak každou hodinu ! Uchylujeme se do blízkého nonstopu, ze kterého nás po půl hodině, spolu se třemi svéráznými individui, vyhazují s odůvodněním, že už nemají pivo. Zbytek času do 5:30 trávíme na nádraží.
V 11:00 nás jenom pět vystupuje na Hlavním nádraží. Honza se chvíli zdržel ve vagónu. Dveře se zavřely a vlak se pomalu chystá k odjezdu do Karlových Varů i s Honzou. Na poslední chvíli se nám ho daří vyprostit. Oddechli jsme si a vyrazili do hospody „U Havrana“ na výborně vychlazeného „Kozlíka“. Shodujeme se na tom, že tak výborná atmosféra je jen v Českých hospodách.
Po několika pivech, bělomorkách a fotkách se pomalu loučíme a zakončujeme tak naši skvělou měsíční expedici „Begemontik 2000“.